polykající...

bylo k zalknutí
ale nikdo nevěděl jak
nikdo nevěděl proč
a pro mne hodina
již dávno překročila mez
na to abych mohl začít
se svou nápravou…

připadám si
jako pán sutin
ze kterých kouří slova
smýšlení připjaté na kabátě
poslední harcovník bitvy
předem prohrané...

kruhový obzor se rozšiřuje
a oheň
jako hbitý posel zvěstuje
že všechny cesty
se sbíhají do jedné…

hvězdy hoří stále
na svých místech
a řeka teče
unášejíc na svém
chladivě lesklém
hadím hřbetě
odrazy ztraceného ráje…

její ruka
jemná a pozorná
s porcelánovou křehkostí
přistála na mé tváři
a já náhle ucítil
jak mne vtahuje …

nutkání
vstoupit branou
a nechat se sežehnout
v jejím těle
tak teplém
a plném plamene…

ve skřivánčím blankytu
zatvrzelost
prolomená slzami
zkrápěla
doutnající vzduch
rozpohyboval vrcholky stromů
vlhké mízou
a nitě souvislostí
svazujíc dálku s blízkostí
se zapředly do klubka událostí…

nečekám
že mi porozumíš
dříve než kámen a kosti
ostatně
jak se dorozumět o věci
která začíná tak blízko
mezi srdcem a ústy
jejíž konce nelze dohlédnout
ani v nejodlehlejších záhybech
zelených pastvin budoucnosti…