boléro...

počasí přálo
podzimní slunce si házelo
odlesky se stíny
na obzoru
pomalu odkulhávaly
horské štíty
podpírané nocí
a v travnatém zákoutí
obklopeném kvetoucími keři
pod slunečníkem
třásnivě mušelínovém
se stůl pro dva prostřel...

byl jsem ponořen
do otevřených úst
a se zaujetím promazával
rukama od malinovky
ustrnulé zoubky
proměnlivého vznášedla
k podvečernímu přeletu
nad orlím hnízdem
kde se hodlám věnovat
studiu lišejníků
na tváři skalnateho masivu
když někdo poklepal
na kapotu...

chytil jsem se za hlavu
abych zatlačil bouli
kusem klacíku z boučí
a pohlédl do chrpových očí
mladé horalky
korektně oblečené
podle odpolední módy
v blankytném bolerku
a sukni se stříbrnými lemy
které mi
možná velmi důmyslně
zvýrazňovaly
stejně laděné
nitky ve vlasech...

zlehka se otočila
o třistašedesát stupňů
a rozevlátě povídá
copak tu provádíte Izidore
vy jeden nezbedníku?
jsem připravena...

já ovšem v tu chvíli
skýtal tolik užitku
jako zahradní sádrová krychle
do které se zastrkávají pochodně
takže jsem jen vyprodukoval
odpověď otázkou
a na co madam?

vy jste ale nedovtipa
srdce se neupíná
na něco co se dá koupit
ale čím může být...

za nic na pěti světech
bych si nenechal ujít
ten její magický úsměv
a pak mi to došlo
otázka může zůstat stejná
ale odpověď se může měnit...

inu jak se říká
nejlepší cesta přes čtverec
vede po třech stranách
všechny měsíce už se seřadily
jako korále na obloze
začaly vyšívat
na jezerní hladině
matně hedvábné vzorce
a měnit mlhu
stoupající z roklin
ve stříbrný dým
vzal jsem ji za ruku
a zapěl ve slovním trylku
milá Déélie
můžeme vyrazit...