Komnata ozvěn hlasů odjinud

Tlumené hlasy znějí do ticha
Odrážejí se od čtyř stěn
V potemnělé komnatě ozvěn
Nikdo zde není a samota nedýchá

Na stěně visí spousta masek
Pro každou příležitost nějaká
Nebýt sám maskou mě už neláká
Temnota vychází z dveří trosek

V tomhle zvláštním polotichu
Kde hlasy bez těla promlouvají
Často děsivě až dech se tají
Se zpovídám ze svých hříchů

Všechny ty masky na stěnách
Jsou moje vlastní různá Já
Má pokroucená vnitřní realita
Za oknem do noci déšť smývá prach

Temná je tvář měsíce v novu
Leč není vidět cítím tu přítomnost
Jak mění bránu světů ve skutečnost
Zde vychází noc co noc znovu

Naslouchám ozvěnám hlasů odjinud
Vyprávím jim o své cestě osamění
A ony mne na oplátku na masku mění
Snad bych měl cítit radost snad i stud

Tato realita se opakuje den co den
Ztracen v dešti ztracen v temnotách
Snad už jen z lásky mám dnes strach
Kéž se probudím a zjistím že to byl jen sen