Zahořklý cit

Havraní čerň ta přelétla nad hlavou,

klove a klove, na čem mi záleželo?

Není tam nic, prázdno, jen tak plavou

a vzali vše co s touhou nám náleželo!

Horečně vše vyprávím, v kouři a oparu,

že stojím sám na holé pláni a křičím do davu.

Tak s výčitkou zdrcen, já nevnímal jsem hlasu

a přece chtěl jsem přivinout, dotknout se pasu.

Ve vlastním snu se mi můzy posmívají,

klepou si na čelo, prý bez ztrát bojuji.

Procitnul jsem, již ráno je před snídaní,

je neposlouchám, já totiž miluji!