UVNITŘ

Obloha tak ebenově černá
jako ztracené duše
v temných stínohrách času
a hvězdy tak průzračně jasné
až je v nich cítit
všemocnou přízeň boží

víra tak vzdáleně němá
jako nedozírná krása Venuše
co zakletá v úžasu
také jednou v dlani zhasne
jako ošlehaný soucit
vynucených rozkoší

moře tak netečně klidné
jako ztichlé ráno
nově nalezeného dnu
co vykuklil se jako motýl
aby také ochutnal stáří večera
jež přistřihnou mu křídla

srdce tak láskou líné
když stačí mu jen málo
podobat se broušenému sklu
co každý by mu lichotil
jaká je to krása a nádhera
jako uvnitř samotného lidského nitra...