Měsíční sonet

Měsíční sonet

Měsíc je slintavý plešin. Oknem šmíruje tě
a mě pak výsměšně vypravuje:

„Kdybys jen viděl, jak se odhaluje…
není snad hezčí v celém světě.“

A jindy se zas přivalí s úsměvem, drzoun pajdavý,
že prý tě slyšel zpívat, když jsi snila.

A jestli tuším o kom tvoje píseň byla,
zda-li jsem na to zvědavý.

Já vždycky mlčím. Měsíc pluje,
do srdce vnáší nepokoje,
snad doufá, že mne urazí.

Však jednou drzoun narazí.

K nebi jej slova přimrazí
až uslyší je: Jsi jen moje, jenom moje.