Zajíc nikdy nekecá!

 

To zvířátka vám měla bál
a zajíc slinu chyt,
tak parádně se namazal,
že nemoh mluvit, škyt!

 

Záhy se domů vypravil,
kde tušil mít svůj slum,
snad bludný kořen překročil,
či na vině byl rum?

 

Ať tak či tak, on náhle stál
před liščím doupětem,
na kmen mocně zabubnoval:
„Hej liško, polez ven!“

 

Z nory se plaše vynoří
zrzavá hlavinka:
„Ach pane, tady všechno spí
a pryč je maminka!“

 

„Máš pravdu, dneska je ten bál,
tož vyřiď jí můj vzkaz,
že rád bych jí nafackoval!
Jsem zajíc, přijdu zas…“

 

„Cos to řek ?“ Bože, zná ten hlas!
Rázem hned střízliv byl,
s odpovědí neztrácel čas,
bystře pryč vyrazil…

 

Kličkuje, ubývá mu sil,
jindy by zmizel v ráz...
Ach, proč jen dneska tolik pil?
Tohle mu zláme vaz!

 

Za pérem sklapla zběsile
mu morda zubatá,
toť překvapení nemilé,
ó, liško proklatá!

 

Náhle se křoví objeví,
trnitý průchod v něm…
„Poslední šance!“ ušák ví
a kvapně míří sem…

 

Však zrada! Oko spatří tam,
jak zpit je, vidí dvě!
„Což na vybranou ale mám?“
Hop a skok, už tam je!

 

Leč co to? Zajíc běží dál,
liška se chytila:
„Sám Satan při Tobě dnes stál!“
Proč jen jej honila?

 

On udiven se obrací,
zvolna se loudá zpět,
pak ale čas již neztrácí,
facek pár dá jí hned!

 

„To abys, kmotra, věděla:
Když zajíc slovo dal,
co řekl, to i udělá!
(Já nikdy nekecal!)

 

Poučení pro čtenáře:
„Hleď míru svou vždy znát
v pití, činech i řeči své
a život svůj měj rád!“