První zima bezdomovce

Z okna na nádraží smutně hledím
a přemýšlím o dešti-
vítr, zima, také bláto,
nic dobrého nevěští.

Trakaře zemi jemně hladí
a snaží se do ní proniknout,
však úsměv Slunce vidět si přeji,
nech konečně dešti zahynout.

Ty kapky už vnímám i na své kůži,
jak lehce mi skáčou po těle,
teď poprvé daleko se cítím,
daleko od své postele.

Ten neutichající déšť,
asi mě uspal dočista,
on kopanci mě nevzbudil,
to jen policista.