Chci vidět

Chci vidět,
jak okamžik nalezne svojí správnou verzi
a posadí se spokojeně opodál,
jako pes co se právě dosyta nažral
(jenom lidi se přežíraj)
a uvelebil se teď v koutě,
pozorujíc masařku poletující u okna
a neustále narážející do skla
při prudkejch pokusech VEN.

Chci vidět,
jak havrani zobou drobky ze starýho pečiva,
který jim do sněhu z okna
stará pani v hnědý zástěře,
která si o reklamě během Pošty pro tebe
odskočila na záchod
a cestou zpátky ke svýmu věrnýmu křeslu jí napadlo
„A co ptáčci?“
- pronesla nahlas a jakoby v pokoji seděl její muž,
kterej už je ale dávno pryč
a zbyly po něm jenom starý kostkovaný bačkory,
vzadu sešlápnutý,
jak byl línej si je nazouvat
a Věře, svojí ženě, pořád dokola,
někdy i pětkrát denně, opakoval na svojí obranu
„Mě je to tak pohodlný, drahá“.

Chci vidět tělo rozkoše,
bublající jako voda právě přivedená k varu,
a přivonět si k němu – moje krásko,
kůže jako zázrak a zapomenout na úzkosti.
A vlasy, jejich barva odnáší mě pryč a hledá světy,
který sou tam za tim všim
a někde na nás čekaj a nikdy nevyschnou
a občas (když máme štěstí nebo jak to nazvat)
nám k sobě daj přivonět…
A potom zase zpátky a budík a kafe a tramvaj
a „Dobrý den“ a „Jak se máte“ a „Na shledanou“
a „Hezký víkend“ a tak dál.

Chci vidět chaos – takovej,
co ve mně spustí klid, ani nevim jak.
Ale prostě jo – najednou.
Pryč. Sám. Krásně.