Má vlast

Pod rouškou nového dne,
podzimní chlad se kolem rozprostírá,
v tmách hvězd pár posledních tu žhne,
a pár bezdomovců, již nikdy neposnídá.

Slunci se nechce překročit práh,
naší země, jíž rány zasazujem,
nechce podpořit nás v zvrhlých hrách,
jimiž lidské stvůry podporujem.

Tohle je svět jaký já znám,
má vlast, ach bože, domov můj!
oko šálí obrazu prožraný rám,
kněz dál si mumlá - bůh nás opatruj.

Kam vytratilo se to sladké strdí?
kam podíváš se, všude dluhy!
Již není na co býti hrdí,
když Gott si schrábne metál za zásluhy.

Každý jen šlape druhému po těle,
a na vrchol vedrat chce se horem dolem,
děcka v duši zvrhlá, se na oko tváří nesměle,
a na kuráž posilňujeme se methanolem.