Znám ten pohled, část I.

A znám ten pohled
moudrých dospělých na dítě,
co se odvážilo zeptat vážnou otázku
a rozhodlo se skočit
ze dna pískoviště.
A oni odmítají přiznat
svoji nevědomost toho, co nikdo neví,
a místo odpovědí opakují slova
tak svraskalá,
že už se začínají lámat.
"Tak už dost!
Snad máš dost rozumu na to,
abys dospěla!"
A já ten selský rozum schválně odkládám
jako kabát v jazzovém baru
abych si přiznala,
že se směju, neboť nic jiného už mi nezbývá.
A ten nejlepší jazz hrají na Karlově mostě
a znají můj pohled
a nezpívají.
Jednou hodím kabát doprostřed Japonců
čiřikají jako vyděšení mimové
a každé dlažební kostce dám číslo
a začnu hebrejskou osmnáctkou.
Osmnáct už mi bylo
i víc, už i dvacet
a někdy chodím světem jako pod vlivem,
zapnutý autopilot,
automatická: "Dobrý den." a "Děkuji."
a připadám si
jako druhá doba, co čeká na první,
aby teprve světu dala správný swing.
A zářivka vysílá Morseovku:
Známážena, Ibis, Tón
a já ji slyším,
ale nevím, jak ji poslouchat,
kromě odkládání kabátů moudrosti,
abych na vozíku taženým černým kohoutem
sepsala teorii dějin.