A znám ten pohled, část II.

A znám ten pohled,
který má lampa u Belvederu.
Neopouštěj nás,
živoucí mrtvý kousku dějin.
Jsi institucí
našich nadějí - mých nadějí,
že je někde vlákno
mezi nebeským Jeruzalémem,
Býčími schody a tím platanem v zahradě.
A že když pustíš kaštan z vyhlídky,
tak se dole rozbije
a nebude něžně sněden
posekanou travou.
Vůbec si myslím,
že by člověk měl skákat,
nebo být vyhazován
z větších výšin než z druhého patra.
Za sebou táhnnout červenou pentli,
která by se pomalu rozvíjela
jako to dělávali na Spartakiádě,
než všem došlo, co oslavují,
a pak se pomalu skládala
v kličkách mizejícího vědomí
na tělo dějin.
Takové červené pentle
mívaly i malé holčičky ve vlasech
než přišla móda
afektovaných nelásek,
růžových žvýkaček a příliš mnoha přátel.
Nemohu si teď vzpomenout,
co říkal Goethe
nebo Klee
o růžové barvě,
ale její pohled je studený
a nemá nic společného
s divokými růžemi.
Znám ten pohled
a mám strach, že je můj...