Nádraží

Sedím na kovové stoličce
Byla již tisíckrát použitá
Němě oddaná a trpělivá
A stále pichlavě ledová
S doteky látek hrubých i jemných
Čeká na další zkázu

I já jsem si ji vzala
Ať chtěla či ne
Neptala jsem se jí
S hlavou plnou roztodivných snění
Její kov mi zchladil dlaně
Složené pod kabátem

Prstýnek cinkl o kov
Zacvrdlikal jako slavík
Studeně a stejně tak vřele
Sblížil se kov s kovem
Magické souznění živlu
Na zaprášené stanici

Sledujíce dění kolem
Davy lidí ženoucí se za životem
Snaží se předběhnout čas
S červenými tvářemi
Horlivě vlečou kufry
Plné vzpomínek

Jsou tam i lidé jiní
Tupý výraz na oddané tváři
Čekají na povely
Dělají že tam nejsou
Střežíce své intimní zóny
Automatičtí jako plynoucí voda

A všichni jako jeden
A každý sám za sebe
Jen se svým nitrem
Umlčení shonem
Kde není místo na soukromý projev
Poslouchají skřípání kolejí

I já čekala na nádraží
V polostínu dne a s touhou
Vyjít na stupínek a začít křičet
Jako v nechápavém víru
Rochnit se v údivu těch němých těl
V nepřirozeném vytržení

Tak si sním v tom davu
Sama s plnou hlavou
Vzduch ranní
Dech se mlží
Davy plynou
A já?

Čekám dál
Nic za tím není
Tak i já podléhám palčivému snění
Moje sny a touhy
Třeba se splní
Ve městě na nádraží