Smrt číhá ve skříni

Plavným skokem přeskočí tělo, ležící naproti obrovskému nástěnnému zrcadlu. Bylo to tak snadné. Jeden jediný řez a vypustil duši, jako vodník vypouští duše z hrnečků. Přiklekne nad bezvládné cosi, připomínající spíš hroudu sádla, nežli tělo a dlouhým nehtem sjede přes první, druhou a třetí bradu na úžlabinu připomínající krk. Kdesi pod sádelnými vrstvami je jen malá řezná ranka, díky které další „klustonožec“, jak jim s oblibou říkala, přišel o svůj, sádlem olepený život. Jemně se pousměje, napřímí se do stoje, protáhne všecky čekáním zdřevěnělé údy. Naposledy šlápne černou lodičkou značky Prada doprostřed klustonožce a vydá se ke dveřím. Nejdříve zkontroluje, zda je chodba prázdná, teprve potom opatrně pootevře dveře, protáhne se ven a dveře opět zavře. Práce splněna, další z armády klustonožců, kteří všem obtěžují život, byl sprovázen ze světa.

            „Pane bože! Agnes četla jsi už ten článek o další ze série vražd?“ praví Miriam a podá své spolupracovnici naproti dnešní noviny. „Zajímavé.“ protáhne Agnes suše a noviny zase odloží. Nemá čas zabývat se maličkostmi. „Také myslím! Už je to třetí případ, kdy někdo chladnokrevně, byť jen jediným řezem, zabil člověka, který, jak to jen říct, no nepatřil mezi hubené. Nechápu to! Jak to může někdo udělat? Vždyť i tlustí lidé mají nárok žít.“ dumá Miriam hlasitě a s pokyvováním hlavy prohledává internet, aby našla víc informací o tajemném vrahovi. „Nárok žít? Uvědom si, o čem mluvíš. To nejsou lidé, to jsou jen hroudy bílého sádla, obtěžující nám normálním život!“ rozohní se Agnes a vědoma si toho, že silně přestřelila, ztišeným hlasem dodá: „Ach promiň Miri, jsem nějaká předrážděná, možná to bude změnou počasí.“ „Ano, změnou počasí!“ přitaká Miriam, ovšem se zděšením v očích.

„Správně.“ mrkne Agnes a se zaklapnutím notebooku se pomalu vydá směrem k jídelně. Už cestou uvažuje, co si dnes může dát k obědu. Má na výběr buďto mastný a tučný hovězí steak, výhonkový salát s celozrnnou bagetkou nebo tukožroutskou polévku. Nakonec se rozhodne pro steak. Je skvostně krvavý a Agnes se sbíhají sliny, už když si ho nechává naložit na talíř. „Slečno Agnes, vy to jídlo snad dáváte do kapes. Takové porce a stále tak hubeňoučká.“ udivuje se paní ve výdeji. „To víte. Diety. Cvičení. Nic není zadarmo.“ kývne Agnes hlavou a vydá se k jedinému prázdnému stolu v celé jídelně. Nesnese, když ji někdo pozoruje při jídle.

            Jen pojď, má tučná příšero, pomyslí si, když stojí skryta ve skříni a číhá na další oběť. Tentokrát ženu, zhruba třicetiletou, pracující v jídelně největšího podniku v blízkém okolí. Tloušťku zdědila po rodičích, oba dva byli velikáni, co se týče postavy. Jakmile se přiblíží ke skříni a otevře ji, zůstane stát s vytřeštěným zrakem a během vteřiny má krk přetnutý tenkým, ale precizně ostrým nožem. Jakmile se žena složí k zemi, je překročena a ponechána svému osudu. Artemis, jak se nazývá, když mýtí zlo, se se spokojeným výrazem v jinak ledové tváři, vydá pryč z bytu, pryč od té hromady sádelného zla.

            „To snad ne! Další! Ach bože! Je to žena vydávající jídlo u nás v jídelně“ hořekuje Miriam ještě odpoledne. Nestačila se ráno vzpamatovat a neměla komu sdělit své pocity. Agnes dnes měla odpolední, takže nebyla vhodnou posluchačkou. „Stane se.“ procedí Agnes mezi zuby, když ji Miriam dohoní ve chvíli, kdy se marně snaží přivolat výtah, aby jí utekla. „Tebe to nechává naprosto chladnou, Agi!“ diví se naivka. „Mám snad řešit každou vraždu, která se stane v okolí? Praskla by mi hlava.“ ukončí Agnes rozhovor a vyjíždí do třetího patra, kde se nachází její a Miriamina kancelář. Projde prosklenou chodbou okolo kójí ostatních pracovníku a prudce přirazí dveře, o které se následně opře a zhluboka dýchá. Hlavou se jí honí miliony myšlenek. Bzučí. Vrčí. Hekají. Nenechají ji v klidu pracovat. Neustále upíjí z termosky horkou černou kávu. Nejradši by si dala pořádnou bagetu plněnou hermelínem, ale obědy už se nevydávají a je pozdě, takže kantýna bude pusto-prázdná. Místo toho zírá na monitor, kde má otevřenou stránku s dezerty. Tolik sladkých chuťovek, které by si doma mohla upéct, kdyby měla náčiní vhodné na pečení. Jediné, co doma má je pár kastrolů a misek. Sporák prakticky nevyužívá, spíše mikrovlnnou troubu. Zírá na dezerty ještě dalších deset minut, než si uvědomí, že je čas začít opravdu pracovat.

            Kde se mi touláš, můj klustonožče? Já tady na tebe čekám! Letí Artemis hlavou. Něco není v pořádku. V tuhle dobu už měl být další tlustý chudák doma. Už měl ležet mrtvý. Artemis znervózní a začne se jí klepat ruka, v které má připravený vražedný nástrojek. Když se konečně dočká cvaknutí dveří, nervozita zčásti opadne, ale ona ví, že nesmí přestat být ve střehu. Když slyší, že se klustonožec blíží ke skříni, připraví se k výpadu, nečeká ale, že jakmile otevře, klustonožec, který je sice tlustý a neohrabaný okamžitě napřáhne ruku a Artemis násilně vytáhne. Je to poprvé, co se oběť brání. Artemis je v šoku. Než stihne klustonožce zbavit dechu, dostane ránu pěstí, jakou neočekávala. S ještě větší chutí, než před ranou, učiní řez a klustonožec se konečně kácí k zemi. Artemis přerývavě dýchá a mne si bolavou tvář, na níž stále svítí jasný obrys pěsti oběti. Je zmatená. Skoro zapomene nůž na podlaze. Rychle ho sebere a má se k odchodu. Málem se to nepovedlo, milá Artemis!, bleskne jí hlavou, když zavírá dveře a tmou se plíží pryč z místa činu.

            „Agnes! Co se ti stalo?“ zděsí se Miriam, když ráno vidí, že Agnes má oko velikosti přezrálé švestky a barvy korespondující s jejím sakem. „Ale, jen jsem upadla v koupelně.“ vymluví se Agnes a usadí se za stůl. Doufám, že Miriam nemá noviny. Už je dnes četla, už ví, že je v nich psáno, že sériovým vrah, číhající většinou ve skříni, byl překvapen svou obětí a pravděpodobně si z onoho večera odnesl následky. „Nevíš, kam jsem si odložila noviny? Chtěla jsem si je v klidu přečíst, ale někam jsem je odložila.“ ptá se z ničeho nic Miriam, přehrabující se v šuplíku i pod štůskem papírů určených ke zpracování. Agnes se zadrhne hlas v hrdle. Neví co říct. Chvíli mlčky zírá na Miriam, následně se kvapně zvedne a vyběhne ven. Dnes tu nemůže být, dnes ne. „Agnes? Kam běžíte?“ volá za ní nadřízený. Nemůže jen tak zmizet. Ksakru! „Udělalo se mi nevolno a na naší toaletě došel toaletní papír, pane Mročko.“zvolá přes rameno a rychle vběhne na toalety. Postaví se k umyvadlu a hodnou chvíli se pozoruje v zrcadle. Oči má kalné, jedno nateklé v důsledku včerejší rány, zrychleně oddechuje a má hlad. „Agi! Tady jsi. Už jsem ty noviny konečně našla. Kam jsi běžela?“ vyptává se ta nepřekonatelně zvědavá, otravná a vlezlá Miriam. „U nás nebyl toaletní papír!“ vyštěkne Agnes podrážděně a opláchne si obličej ledovou vodou. „Aha. To jsi mi mohla říct, donesla bych nový, šla jsem do kantýny pro ty noviny.“ poplácá Miriam Agnes po rameni a otevře noviny. Agnes vyčkává. „Další! Ale prý se oběť tentokráte bránila, byly objeveny známky zápasu. Dokonce i blátivý obtisk boty na koberci a záznam vraha na kameře!“ vyjmenovává Miriam a Agnes se pomalu dostává do stavu smrtelné agonie. Třese se po celém těle, není schopna mluvit, není schopna odejít. „Agnes, děje se něco?“ všimne si Miriam. „Ne, nic. Já…musím domů. Hned!“ vykřikne Agnes, otočí se, vběhne do kanceláře, popadne své věci a mizí z firmy, jak jen nejrychleji to jde.

            Dnes je to naposled, milá Artemis, už tě mají, paběrkuje jí hlavou, když je opět skryta ve skříni, tentokráte již v předsíni. Dveře se otevřou a vejde klustonožec. Je obrovský! Na jeho smrt bude třeba víc síly. Artemis si není jista, zda potřebnou sílu najde. Ví, že Policie je ji na stopě, mají ji na kamerách. Nikdy se nemaskovala, takže ji mají jako ptáka chycenou v kleci. Musí zabít posledního klustonožce! Než půjde do chládku, za katr. Už nepřemýšlí, nečeká, až klustonožec otevře skříň. Vyrazí z úkrytu a nepracuje precizně. Bodá klustonožce jako smyslů zbavená. Je celá od krve, prýštící ze všech ran. Klustonožec nechápe, zírá vytřeštěnýma očima před sebe a s poslední ranou se kácí k zemi, potřísněný krví, která mu stéká téměř z každé části těla. Artemis se neudržela.

            „Agnes Kaufmanová?“ ozve se Agnes za zády a Miriam jen třeští oči. „Ano.“ sklopí Agnes hlavu a nebrání se, když ji policista přinutí vstát a sdělí jí obvinění z několikanásobné chladnokrevné vraždy. „Agi, kriste pane! To jsi…“ nedokončí Miriam, není schopna slova. Agnes je odvedena na stanici, kde se ke všemu okamžitě přiznává. Ještě ten den vyjde v novinách následující článek: „Dvaatřicetiletá Agnes K. byla dnes v brzkých ranních hodinách obviněna z několikanásobné vraždy s rasistickým podtextem. Na svou obhajobu nepříčetná žena křičela následující: „V každém z nich jsem viděla sebe samu! Nezasloužili si žít! Připomínali mi, jaký život jsem žila a jak jsem vypadala, než mě zachránila dieta. V každém z nich bylo tolik sádla! Nenávidím klustonožce! Musíme je vybít!“ Po výslechu byla na obviněnou uvalena vazba. S největší pravděpodobností bude odsouzena k  trestu odnětí svobody v délce trvání minimálně 10 let a během něj se podřídí ústavní léčbě.“