Tvá přítomnost umí být prokletím

Únava drtí mě, chce se mi spát,
prosím tě, ukolébávej mě k spánku,
ať paprsky raního slunce mě nezastihnou
sedět nad papírem způli popsaným.

Proč musím se odpočinku vzdát
jen kvůli tobě, když místo vánku
jenž by mě schladil, se tvé vlasy mihnou
v koutku oka. Jako když sním.

Tvoje nová krása, jíž mi ukážeš,
iluze, kterou jsi mi vytvořila,
iluze, jíž jsi mě téměř umořila,
nutí mě místo spánku psát.

A když tak, nad ránem, píši unaven,
říkám, že nenechám se již příště svést,
a krátká na mne bude tvoje lest,
však vím, že to bude stejné další den.

Když můzo má, mi nosíš inspiraci,
říkáš vždy, že již nepříjdeš, avšak ztrácí
to tvé tvrzení mou důvěru, vím že lžeš,
a přesto píši dál a nechávám si lhát.

Polomrtvý padám do postele k ránu,
a říkám si: "Kdy sakra dneska zas vstanu?"