Monolog

Napotřetí pochopil jsem,

že zapírat tě svému srdci

je bezcenné.

Stalo se to po té,

co jsi mi oznámila moji sebevraždu

o níž jsem před tvým příchodem

neměl ponětí.

Otevřela jsi dvířka kamen

a pobízivým pohledem

nutila mě ke skoku.

Vidina laciného

milostného splynutí hořkosti

uvedla mě v pocit sounáležitosti

s nově vzniklou obětí.

V tu chvíli byl jsem schopen obejmout kohokoliv

(i tebe samozřejmě).

Skákajíc do ohně

myslel jsem pouze na to

jak s popáleninami a jistou

ne právě zanedbatelnou námahou

vyhledám protějšek tvojí dlaně.

Stisknu ji. Pak zase pustím.

To všechno mi stálo za pouhý pokus

přestože jsem věděl,

že cesta zpět je již nemožná.

A ty, budeš se mi vysmívat.

S tím jízlivým úsměvem

a nevinnou tváří

zavřeš dvířka kamen

a odejdeš...

...pro dalšího

(stejně naivního jako jsem byl já)

čekatele na touhu u tvých dveří.

...