křížně oblá...

mezi stříbrnou stuhou obzoru
a mořsky třpytivě zelenou
se objevila postava
nijak nápadná
především proto
že si to nepřála
až na jistý rozdíl
svátečního veselí oděvu
s vážností tváře
a očí zbarvených
jako podzimní vrchovina...

nemohu-li totiž sledovat
cestu rozumu
kráčím po cestě nerozumu
což je jedna z těch cest
co se vysouvá
jako díly pekelného teleskopu
kdy máte neustále dojem
že každou chvíli dorazíte
na konec vesmíru
ale pak zjistíte
že jste jen na začátku
městského parku…

usedl jsem tedy
poněkud znaven
a myslí obroušen
přesto čímsi poháněn
na lavičku
kde již dlela dívka
za účelem možná
zrovna tak pošetilým
jako je sbírat z bodláčí fíky…

víte co je na zázracích nejneuvěřitelnější?
to že se dějí
podívejte například támhle
pár mraků se seskupilo
do tvaru pátrajícího oka
a na horizontu
vyvstal najednou strom
co vypadá jako dva otazníky…

v životě prostě existují
potměšilé shody náhod
které prozaikům unikají
jak pravil kdysi Poe
moudrost by měla počítat
s nepředvídaným…

ona se usmála
zaševelila ano
slyšela jsem o tom
pak se naklonila
a dlouze mne políbila…

příroda dál už na nic nečekala
nádhera oblohy potemněla
a zahalila něžně
vznešenou všednost člověka…