Cesta mého života

Cesta mého života

Psát svůj příběh tužkou na papír,
já jsem ta,
co vzpomínky v myšlenkách svých utápí.

Psal se rok 1988 byl deštivý večer,
pár minut po půlnoci,
kdosi v porodnici z plna hrdla brečel.

Zrodil se nový život,
byla to má sestra,
ne opravdu to nebyl sen,
a ty jsi vážně nespal,
na nebi se po poté rozsvítila obrovská hvězda.

Pak přišel ten šok,
zavládlo zde hrozné ticho,
hledala moje malá dušička vstup do nebe,
pak nemohla najít východ.

Modré tělo na něm dráty,
lékaři udělali chybu,
a za chybu se přece platí.

Přístroje a různá morfia,
doktor křičí :“To dítko otevírá oči a naše léčba zabírá.“

Začal pro mě,
a mou rodinu maratón „ dlouhé tratě“,
svědomí mi stále našeptává,
minulost v pasti má tě.

Rodina trávíc se mnou všechen čas v nemocničních prostorech,
brala to moc statečně,
časté běhání po doktorech vše co se stalo,
stalo se naprosto na zbytečně.

Už to ale nejde vrátit,
„zdravá“ nikdy nebudu,
moji minulost považuji za strašidelnou obludu.

Snažím se žít tak,
abych obludu změnila na krásnou tvář říkám si :“To co přijde ",
přijde a všechno to zlé smaž.“
LP