bleskosvo/bo/dně...

oslnivý blesk prozářil šedé lesy
obkreslil vrásčité koruny
do posledního svinutého listu
každé podrobnosti
vytepané stříbrem
v jeho podivuhodném světle
vyniklo prostě všechno…

to místo působilo zlověstně
jak tomu bývá když je země
ve skutečnosti jasnější než obloha
zmítaná bouří
a vrcholky stromů šlehaly
jako bledě zelené plameny...

Ona měla na sobě
malebnou pláštěnku
s květinovými vzory
sepjatou stříbrnou sponou
a očima které zářily jako hvězdy...

když se jich záblesk dotkl
do těch očí vstoupil vznešený výraz
který jsem spatřil kdysi u lidí
z různých století během tisíců let
co dleli na křeslech koncilů
na stolcích kapitul
či na trůnech kardinálů
do daleka upřený bdělý pohled
obtížený pokorou
co vyplývá z úkolů
příliš velkých pro jednoho člověka...

byla tak zvláštní
že mi dalo práci vymanit se
ze stavu nehybnosti
a projevit míru zdvořilosti
i když svými gesty
jsem připomínal spíš dvorné štafle
nebo úslužný věšák na ručníky...

milá Valvonie
přišel jsem pro radu
jímá mne tíseň
že člověk zešílel
má země se svíjí v křečích uvadá
všude se loupí a drancuje
u poloviny lidí panuje přesvědčení
že východisko neexistuje
a ta druhá má stejnou jistotu
že je řešení jediné…

příteli
myšlenkový zmatek
nebývá způsoben divokou fantazií
ale zdivočelým rozumem
bláznem se stává ten
kdo ztratil všechno
kromě rozumu
každá civilizace upadá
zapomíná-li na samozřejmé věci
je nutné dojít k duševní obrodě
jako při operaci
kdy obnovíš funkci srdeční chlopně...

víš co je paradox?
že někdy i peklo mívá radost
z toho
když se může říci pravda
obzvláště pokud se řekne tak
že ji každý chápe špatně…