Snění o bájném oři

Kéž bych směl na koňském hřbetu
bez sedla na pár chvil usednout,
úprkem pádit do utajených světů,
či zvolna noční oblohou jen plout.

Překonat přitažlivost, co brání rozletu,
doběhnout až do neznámých galaxií,
objevit nekonečné louky v rozkvětu,
vnímat vůně, nepodléhat nostalgii.

Na nebi tichém Luna výsostně trůní,
stojím sám, zasněný, zády k městu,
věřím, že se přání občas mohou splnit,
toužebně vyhlížím padající hvězdu.

Hle, padající hvězdy oblohou se mihly,
vzpínám své dlaně k nebi nenechavě:
„Pospěš si, bájný oři s bělostnými křídly,
chci ti být nablízku!“ křičím naléhavě.

Mlčky obdivuji onu nesmírnou krásu,
perly vetkané do černého baldachýnu,
prahnu - po vesmírné pouti na Pegasu,
dlaní mu na pozdrav několikrát pokynu.