Další mrak, další brak

Proč nedopřeješ mi ani chvilku klidu,

vždy když se snažím seč mi síly stačí,

najednou vrátíš se a do zad vrazíš mi dýku,

veškeré snahy rázem upadnou v zapomnění.

 

Snažím se vzpomenou si kdy jsem býval ptákem volným,

na doby kdy má mysl plachtila větrem tempem ladným,

neb přílíš dávná tato doba je,

kdy u mého vozu nebylo potřeba cizího vozataje,

aby vyvezl tělo mé vstříc krajinám líbezným,

bez toho aniž bych odbočil ze směrů vysněných.

 

Sám dobře vím, že mé verše nedokonalé jsou,

chybí jim snad vše, co od dobré poezie by si člověk přál,

byť nyní slouží jako odraz pro mou duši potemnělou,

a tak konejší mne fakt, že díky nim jsem zase jednu noc pookřál.

 

Kde jen mé psaní nalezne konce,

a zazní právě ty zvučné zvonce,

které ohlásí konec mého snažení,

a uvrhnou mou mysl ku spánku a utěšení.

 

Konec všeho tohoto naříkání,

má mysl znovu podlomenou se stala,

nejsem však ani první a ani tisící,

jehož duše potrápena byla.

 

Nenalézám smysl v psaní o bytosti strápené,

vždyť sám se za takového nepovažuji,

byť stále ve mne přetrvávají rány nezhojené,

a proto píši si a uvažuji.

 

Jen rád bych tímto vyjádřil,

že né zcela obyčejným člověkem jsem,

nerad bych se takto do lidských myslí vryl,

nevím proč jinak bych takto uvažoval každým dnem.

 

Už úlevu v sobě samém nacházím,

skrze ruce a konečky prstů svá moudra vtiskávám

a onu duševní oblevu v sobě prožívám,

nádherný pocit tím sobě nabízím.