za svým panaxem...

tajemny perepel prozpěvuje
jeřáb vyvádí mladé
Ketupa Blakistoni loví v zátočinách
a černá vrána
na špičce topolu
rytmicky tokající uť-ka-a-a
námahou i vzrušením
doprovází poslední tóny písně
kýváním ocasu…

škrtl jsem zápalkou
zapálil knot v plechovce
s medvědím sádlem
natáhl oloče
a vydal se do lesů...

tam k hlubinám
kde se rychle zešeří
oslnivo do snění
kde pravěký najdu
onen zvláštní kámen
a pohladím ten třpytivý
ostrý jazyk čepele
symbol nejstarších potřeb
podobně jako oheň
ještě silnější než ocel
a v tom všem
mocný ženský živel
to co miluji
ale čeho si netroufám dotknout…

měl jsem vás v hlavě už jako kluk…

možná jsem o vás snil
ještě dřív než jsem uměl mluvit
možná o vás vyprávěl
ještě dřív než jsem dovedl číst
možná jsem o vás četl
dřív než jsem byl schopen
zapamatovat si vás
tu podzimně neurčitou barvu
vlasů i pleti
načepýřené uši
a temné slévající se oči...

jste jako řeka
často měníte výraz tváře
někdy se řítíte podél skal
jindy kloužete v mělčinách
občas zpomalíte před závaly
a pak se vzdouváte víříte
chrlíte pěnu
v zimě skrytá pod ledem
nabíráte síly
odpočíváte
abyste na jaře
s křikem lámala ledy
měnila je ve smaragdovou tříšť
a mohla podemílat
břehům kolena
ke kořenům
až se chopíte
jejich těl zcela...

każdy hledá
svého člověka
ale málokdo jej najde
nelze se jej totiž zmocnit touhou
ani silově
k tomu je potřeba mít
jen špetku šťastné chvíle...

Má Elaphe…