meliorační...

krajina je ponurá
pod nízkými mraky mží
věčností
přízemní pryžovitá vegetace
mdle unylá
se táhne všemi směry
a sem tam nad nimi
divoce zatřepetá
křídly
skákavý pták
a podivně zakřepčí...

všechno tady
vypadá obyčejně
ale něčím je to zvláštní...

sedím v buldozeru
z výfuku se táhne vlečka kouře
a ještě pořád mám před očima
siluetu jedné tváře před chvílí
co patřila dívce
ovinuté pestrým boa..

zatřásl jsem prudce makovicí
až to zabolelo
nebýt toho
že je kolem napůl hotová práce
nevěděl bych proč tady jsem
ještě že nohy a ruce
mají víc rozumu než hlava...

vím že jsem ji spatřil
ale ta myšlenka vězí zrovna tam
kde na ni nedosáhnu
musím se dostat do určitého bodu...

pak to přišlo
vykřikl jsem
až mi to sevřelo hrdlo...

měli jste někdy pocit
když jste hleděli slunečnici na záda
a jak se k vám obrací
protože ví
že z ní nespoušíte oči?
tak tohle bylo lepší
nejraději bych ji objal
aby mi ukázala
kam spolu směřujem...

pak začala hrát
na svůj nástroj tak
že i mlha se přestala převalovat
a zastavila se ve vzduchu
by mohla nasávat
rozmanitost
experiment a barvy
každý tón se dotýkal uší
a ty se dožadovaly dalších
jako amfora když se plní tekutinou
osvěžující a svůdnou
se smyslem pro jas a průzračnost
co souží i dráždí...

vnímám to vnitřní napětí
chci to prožít a vychutnat
to niterní propojení
smyslu pro neklid...

když dohrála
rozprostřelo se silenzio...

ve vesmíru prostě existují
věci tak úžasné
že se neoceňují hlukem
ale velebným tichem...

tak to umí Candid...