Praho...

Poznal jsem tvé vysoké lampy,
jenž se snažily osvětlit temnoty světa

Poznal jsem tvůj noční život,
jeho modrou krev kolující v žilách,
které nesou podobu ulic, hospod a barů, v nichž se opíjím představami, či pivem,
snažíc se zapomenout na hloubku a podstatu bytí, nebytí, strachu i myšlenek..

Poznal jsem tvé kočičí hlavy,
jenž se krmí zbytky z fástfůdů, kouří nevyhořelé vajgly a pijí moč bezdomovců,
kteří zvraceli naříkajíce na společnost
a čekali a čekali na kousek poživatelného torza ze špinavé popelnice,
stejně jako na naději, která pro ně je vzdálena
stejně jako slunce, které můžeš spatřit svým jestřábím okem,
avšak nemůžeš se ho dotknout svou lidskou paží...
bezdomovci, co štěkali jako psi, či vyli jako vlci pro zlenivění jazyka
a pro představu útulného domova...

Poznal jsem tvou odvrácenou stranu,
v amorfním, bezejmeném davu, který žalostně zpíval a volal sílu
pohřešované individuality, která se v něm ztratila stejně jako peněženka
ukradnuta někým z davu bezejmených

Poznal jsem Hradčany, Pražský hrad, Karlův most... všechny ty rozsáhlé monumenty,
ty symboly, jenž Ti vzdávají hold!

Poznal jsem racky, kteří zpívali na počest tvého neutěšeného života píseň chaosu.
Poznal jsem tisíce tvých očí, většina z nich byla však slepá.
Poznal jsem zvláštní existence, a sám byl jednou z nich!
Poznal jsem tvou příští zastávku života!

Praho, v Tobě jsem se nalezl
a v Tobě se snad i ztratím...