Hlad

Hlad

Koukám na své čelisti
jež z rudého mechu před časy se prořízly.
Jako žralok, který by si rybku dal,
koukám co bych požvýkal.

Otvírám s chtíčem ledničku a koukám na místo prázdné.
Zásobování k čertu kdesi vázne.
Police prázdné se prohýbají sny a iluzemi
o krásné šťavnaté úrodné zemi.

Říkám si: "synku, ty snad nepospíš",
otvíram narychlo ještě spíž.
Tam na mě pro změnu jako hromádka neštěstí kouká,
jen zažloutlá stará rozsypaná mouka.

Čelisti zlobou o sebe cvakají.
Kousiček jazyka mi ucvakly potají.
Necítím bolest, jen cítím jak zlá krev
rozlévá se mi po ústech...

Zůstal jen hlad a chuť sníst se sám.
Vždyť sám sebe moc rád mám.
Ukousnu si kousek, jenom malý.
Vím že lidské svaly nedorůstají...

O chvíli později snědl jsem se celý.
Sám sebou budu vyloučeny.
Tělo marně duši hledá.
Duši jsem snědl na oběd včera.