lamentace básní

Je divné psát básně,
texty bez veškeré kázně.
Je to jen změť teček, čárek a slov,
každý by si měl dát od nich pohov.
Je v nich pocitů více než-li dost,
ano, je tam láska, radost, ale i zlost.
Proč je psaní však tak lehké?
Přitom mohou být občas i pěkné.
Mohou být útočné i milé,
mohou vytvořit krásné chvíle.
Člověk může být sám,
avšak vytvoří soucítění klam.
Stejně tak mohou i ublížit.
Stačí jen o smutku snít.
Báseň sama o sobě není zlá,
jen hodněkrát je taková mdlá.
Mdlá, smutná, laskavá či krásná?
Otázka je však vždy jasná.
Otázka co se po přečtení básně sama odpoví
a o dalším jejím osudu ledacos napoví.
V básni nechává autor část své duše,
pokud ji neodflákne a nenapíše to suše.
Proč by někdo měl tedy hledat vhodná slova,
slova krásné pro ni, zas a znova?
Možná je lépe to nenapsat skrytě,
ale báseň je autorovo dítě.