MALÁ A VELKÁ VÁNOČNÍ

MALÁ

Ležíc pod bílou peřinou,

má duše roztrhaná

na tisíc kousků,

jak kdyby snášel se sníh.

Pomalu, pokradmu

blíží se k nám čas vánoční.

Snad chtěl bych zazpívat,

snad Rybovu mši půlnoční.

Padají bílé polštáře

doprostřed černé noci.

Zachraň ty, bože, lampáře,

co umírá sám o půlnoci.

VELKÁ

Jen ležím v bílých peřinách

a hlavou prší mi sníh.

Jen modlím se potichu do ticha

slovy posvátných pijanů.

Jak zní ta vánoční modlitba?

Ta mantra sobotních rán.

Ach bože, myslím si, opravdu,

už nikdy nebudu pít.

Jen ležím v bílých peřinách

a chlad se dere do tváří

a hostitelkou tma je mi

v nitru mém čistě snovém.

V hlavě krouží na tisíc otázek.

Kdo dal mi ten drahý dar?

Že spatřit smím aspoň na chvíli,

ten svatý vánoční čas?

Tak zespodu hřeje mne svědomí,

však na plicích spálil mně hřích.

Kdyby tak přestal padat

proklatý, bělavý sníh.

Tak skládám svou poslední přísahu,

za život bez příkoří

a opouštím tělesnou podstatu,

má svíčka adventní právě hoří.