ne nos inducas in tentationem…

slunce kleslo za obzor
jako krvavý pomeranč
a po rozpůlené obloze
se rozlily pruhy zrudlého světla
podobně jako moje vlasy
jež odstávaly od hlávky tak urputně
jako by mi hořela
což o mně i tak říkají mnozí...

vyhlížím francouzským oknem
na severní moře
co se jeví
být nekonečnou stěnou
z modrozeleného mramoru
jako jednotvárná lemovka…

ležérně oděn v sametu
kumštýřského kabátce
vlasy pomalu prokvétají stříbrem
tvář ale svědčí
o něčem nezdolně neklidném
co se zároveň podobá
tomu moři…

v tomhle bytě panuje
neúprosný pořádek
nápodobně jako té zvlněné zdi
ne že by tady byl
vyhoštěn přepych nebo poezie
mají tu své místo
akorát je cítit
že na svém místě
musí také zůstat…

náhle osud dostal chuť
trochu si zašpásovat
tak otevřel dveře
a uvedl do pokoje ženu
která nemohla vzbudit obdiv
aniž by zároveň nevzbudila
pramen žárlivosti...

horalka s nedbalou grácií
ale ne bez leopardí mrštnosti
v hávu z pávového atlasu
lesknoucím se jako barevné kovy
co mají v oblibě estéti
ohnivě hnědé vlasy
rámovaly kouzelnou tvář
co je nebezpečná všem mužům
obzvláště jinochům
a šedivějícím pánům…

když se ale zjevila
přímo přede mnou
teplota vzrušení značně stoupla
a já viděl jen tvář té ženy
se zářivě zarážejícím úsměvem
ve snivém rozpoložení...

ve víru mystických tanců
připomínaly její šaty
lesknoucí se krovky brouků
a vyjádření
nepostižitelné osobnosti
elfí královny Titánie
ze Snu noci svatojánské...


vítej Tarsiger...