jiskřivý šerbet...

s večerem se západ vyjasňoval
jakoby světlo proniklo hradbou lesa
prosvítilo jej jako stěnu
z tenkého zeleného skla
jako zářivá beznaděj
když se na pozadí
vynořila z hloubi tajemné zeleně
vysoká štíhlá dívčí postava
v šatech barvy mědi
s kloboučem proti slunci...

když došla ke mně podotkla
jaká nevšední historie
a propukla v jaksi neradostný smích
myslíte že bude někdo z nás
ještě někdy šťasten?

víte mám podobný problém
kdy v návalu melancholie
hledám odpověď na otázku
se kterou si stále nevím rady
jestli se rozhodnout mezi přáními
a vzpomínkami
zatím převažuje to
že se přání pravděpodobně stanou skutečností
kdežto vzpomínky těžko
hádám
že to má v rukou
prozřetelnost…

ach řekněte ještě jednou prozřetelnost
jak krásně to zní
jako když se začne cosi dít
něco o čem se píše a čte
ale co ještě nebylo viděno
zlehka to rozhodí
matné perlové světlo
po širém větvoví
daleko tajemnější
než zašlý měsíční svit
jako by to přicházelo
všemi otvory tohoto síťoví
s tváří bledou a mlčky
ale s důvěrou jako ti
co jdou na milostnou schůzku
a na bílém šatě jim zazáří nitky…

milá Bišmiláh
kéž se váš stín
to ráno co má přijít
nikdy nezmění…