Saň

Sotva dosáhla moci,

utrhla se z řetězu,

slintá,

nahání mi to husí kůži,

jaká to herečka!

Anděla přesvědčila

že motýlem je...

v duši své...

 

Oheň na mě plivala,

až ji pálela žáha,

zčervenalé oči,

vpichovali mi moji nedůležitost.

 

A její veličenstvo saň,

mávalo, křidlo sem,

křídlo tam,

nevinný smetla,

do moře neštěstí,

topili se, nořili se,

do propastí nicoty.

 

S úšklebkem všímala si,

pouze,

a dlouze,

mrtvých,

na své noze.

 

Nevinní,

zmanipulováni,

věřili jí,

a stávali se jejími otroky,

a mučili mě též....

 

Pokrytecký narcis

je tato saň,

bohužel,

morálka mi nedovoluje

zabít vlastní sestru....