Zahledění

Tou dobou asi,

když někdy sedím,

u porubského rybníku,

v hlavě šílenou paniku.

Šílené,

toliko hvězdných znamení,

půl znamení skopce

žene ho do kopce z kopce,

půl povahy býčí,

s nim zatvrzele cvičí,

element ohně,

země,

s ascendentem štíra,

co ho v kleštích svírá.

Element vody s ohněm, 

to vždycky dělá škody

Tak kudy únik do svobody?

A do toho, Ty vole,

s kovovým buvolem,

co klidně kráčí cestou svou,

kdo se v tom vyzná?

Zahleděn do vody

a to zahledění
Trvá.
Zahleděnímost.
Do dálky,
do Nebe,
do podivné války,
do Tebe,
Poslední a prvá.
Těžko volit slova,
krev má a nejen krev je Tvá.

A ta Tvá zase má.
Vlastně všechno zdá se živé,
tělem vládnou nové pudy.
Chvíle,

jež kdysi sklony měly nudy.
Zvláštní,

někdy stačí jen v noci se probudit,

kouknout z okna starého domu,

noc co noc,

na vlastní oči znát ty tři slova a vědět,

že v podstatě Nebe je rudý.

Ta poslední

láhev od píva,

to když se zrovna nedívá,
chvíle fajná,

slova tajná,
Oči zavřené,

pusa zazívá

a myšlenek lajna.

Snad jen v pouhém okamrku.
Přenos informací,

jež jindy záhadně se ztrácí,

pokud se zrovna nepřevrací,

pomoci e-husího brku.
Než bys řekl švec,

či jen óóó manifique,
Život je hořký,

však Bohu dík.

a tak

Maloval malíř malířku,
maloval jí po bříšku.
Štětcem na tom jejím bříšku,
stvořil u pupíku pampelišku.
Žlutou barvou,

černé čáry,
kreslil po ní

láry fáry.
Pak kouk na její ramena,
vznikla čára zelená.
Směr nahoru a pak v dol,
Pampeliška měla stvol.
Maloval malíř malířku,
Štětcem maloval Jí po bříšku.
Zavrtanou do pelíšku,
nakreslil jí pampelišku.
Maloval ji přímo,
maloval Ji stranou

a Malířka si přála

jen ať nikdy nepřestanou.

Ať ty sny nikdy nepřestanou.

Stát,

Politici devastovati nepřestanou,

dokud lidé nepovstanou.

Proti čemu?

Ty ptáš se?

Proti sobě?

Proti své vlastní zášti,

proti zlobě.

A Ona oděná v tom zvláštním plášti...

Tak jako kdyby včera po flámu,

roztřesenou rukou malířka

jen převrhla svůj kalamář, 
Barvy splynuly v jednu,

snad dle nálady začla malovat si den.
Nebeské plátno odrazilo šeď,
tah pěšcem, 
tah štětcem.
Po tváři.
Tady a teď,
Zlaté rybky Jí v očích zazáří. 
Letmým pohledem dotkla se bílého plátna,

lehkým úsměvem pohladila slova matná.
I řekla si:

"To je príma, jen nechápu,

proč chvíli je mi teplo

a chvíli je mi zima."