v tichoblacích...

ležím na prašné pryčně
v kloubovém podloubí
zahloubaný do jedné knihy
i když mám pocit
že konec chybí
jako neuzavřenost
milostných záležitostí
a snažím se pochopit
proč některé chyby
znovu opakuji…

někdy si říkám
jestli nebylo lidem líp
dokud místo hry stínů
sledovali hru jisker...

hra jisker je totiž stejně neurčitá
jako hra oblaků
aby probudila myšlenku
obrazotvornosti...

prohrábl jsem oharky
a oheň změnil podobu
což je výhoda oproti plátnu
protože když se vám u něj
nelíbí děj
proděravíte jej
ale nemáte z toho malér…

život volby
nové nasměrování
hudba provázaní věty
křížení stop
jako v krasobruslení
životní lásky
co je asi s nimi?

nedokážu to vysvětlit
ale když tenkrát
v tom temném století
prošla dveřmi
přízračná
s napůl odkrytou tváří
lidé okolo
se stejnými obličeji
bez víry a vrásek
najednou prohlédli…

že světu vládne přirozený řád
že právě tyhle Proudící Fenomény
určují směr bytí
ve skutcích
utváření budoucnosti
propojení
a zlo nakonec dojde potrestání...

mám podivné mrazení
že tě už nikdy neobejmu
že už toho nebudu schopen
a přesto doufám
že se přihodí něco důležitého
i přes nárazy a pády
tuším nalezení čerstvého světa
než byl ten okoralý
kde je takové ticho
že je slyšet vítr
přes den vidím dálku
a v noci do oblohy
v tom drsném kraji
kde člověk pochopí
že se neztratí….

tam na tebe počkám
až mi přiložíš hlavu k hrudi…