Ztracená duše

Za bouře divoké, z místa kde neni slyšet větru hlas
a z dáli mlhavé kde mraky temné berou světlu jas
na vlně prudké, mořem širým - duše unáší se
Nad životem si snívá a tajemnému proudu nebrání se
duše co pluje již dlouze, řadu let a přece - netone


a jak čas plyne a jak vítr vane,
daleko už je, i může spívat písně
Mořem šedým a víc než chladným,
někomu zdálo by se nekonečným
pluje a pluje...


Hle! Mlha se strácí! Co to?
Najednou - do dáli divat se může
Obzor vidí, počasí jasné, to jen ty věže,
co dým podobný mraku se znich žene.
Pohoří dlouhé vněmž skály podivné,
táhnou se za sebou v jedné rovině.
A co stromy, květy budou? Snad budou.
Svět teď duši konečně ležel u nohou.
Co přála si, stalo se...


Tu duše najednou vzpomene si,
že jednu vílu cestou potkala
a se smutkem v srdci povzdechne si
proč jen odejít ji nechala
Vítr začne vát, vlny se zvednou,
ale obloha zůstavá jasnou


a přece sovu, i andeli zahlédla,
Proboha, kolik očí ji to sledovalo
spousty toho cestou viděla.
a kolik uší tomu trápení naslouchalo


Ne, ještě nepřišel čas, naříká si
Kdyby jen nebe bylo zase temné.
A kéž by vlny duši pryč odnesli si
Ale obloha čistě modrá se jen směje
obzor neztrácí se a dává životu směr...