útlum

Prázdná sklenice,

kutálí se po koberci,

hází stíny,

na bílou zeď.

 

Malá muška,

poletuje nad plným dřezem,

kámoška je u koše,

vychutnávají si ty odéry.

 

Hodiny pomalu šeptají směr,

a jediné světlo,

ten rozbitý laptop,

už je hodně horký.

 

Oči vidí šedě,

to jak hodiny čumí

do toho světla,

elektrizující nicoty.

 

A prsty šátrají po klávesnici

písmenko sem, některé tam.

 

Unaveně plná sil,

žádné plány,

v hlavě nic,

v srdci...

kdepak

v kameni kámen!

 

Pak doupouštím se těch šeredností,

a život mě trestá, sází jednu ránu za druhou,

má rychlejší údery než mám já čistých úhozů za minutu.

 

Hajzl!