Mamince...

Tam, kde růže vzkvétá

pod noční oblohou

jako víla křehká

tam mé nohy už nemohou.

Už nemohou jít, ni stát

a v kolenou se lámou.

Já začínám mít strach 

a chtěl bych být s mou mámou.

Že o sebe mám strach?

Ne. Spíš o tu růži.

Že vzlétne k nebesům

a zamává svému muži.

Kdo pak ve vzpomínkách uchová

ty něžné plátky okvětní,

když uvadne růže nachová

na sklonku podzimních dní?

Už nepocítí žal, ni vztek, ni hlad

už na věky bude v ráji.

Už teď ze strachu

"Mami, mám tě rád"

mé nitro tuhle větu tají.