Zpověď neúspěšného sebevraha

Bál jsem se každého nádechu,
kterými jsem si měřil čas,
neboť mě každý z nich přibližoval konci.
Neúprosně, pořád, zas a zas…

Znal jsem již detaily každé cihly,
které se rýsovaly pod omítkou.
Tak jsem zavřel nateklé oči
a hrál jsem si se vzpomínkou.

Se vzpomínkou na Tvoje nohy,
které jsem před spaním hladil.
Na Tvůj stydlivý, však vyzývavý úsměv,
co k hlubokým očím nádherně ladil.

Pak přišel prudký záchvat kašle,
a já musel přestat snít.
Už nezažiju žádné usínání ve dvou,
budu s červy svorně v zemi hnít…

Někdo by asi teď spílal bohu,
mně už však nezbývá síla.
Jen lituju celého vztahu s Tebou,
i když jsi byla má milovaná víla.

Nepoznat tě tehdy dávno,
tak nevím, jak to v srdci bolí,
a na tom železničním mostu,
nečekal bych vlak, co mě k smrti skolí.

Ale zjevně i smrt je vybíravá žena,
a hned mě k sobě nepozvala dál,
tak počítám nádechy v posteli,
a vlastně nemám, čeho bych se bál…

…

Čekám na světlo shora, protože ty už nepřijdeš…