Jen tak z vlaku

Za oknem koleje se sbíhají a zase rozbíhají,
ve skle odrážející se oči cosi tají.

Hlava tváří se, že jen dostala chuť se slovíčky si hrát,
pokrytecky doufajíce, že lze vlastní srdce obelhat.

Duše křehká ví, jak bohatá je její schránka,
přesto v ní cosi nepříjemně praská.

Čím dále je vlak na své cestě,
tím méně si je strojvedoucí jistý

v jakém zastaví městě.

Za oknem koleje se sbíhají a zase rozbíhají,
a já závidím těm, co již svou cestu znají...