Proč jdu do armády

Nikdy nepíši básně podle plánu,
psal jsem, jen když mně okolí donutilo,
ve chvílích veselých i smutných,
kdy srdce s rozumem zápasilo.

Nyní se opět nevyznám sám v sobě,
střídám si smutek a štěstí.
Je to dost nepříjemný pocit,
asi jako silná rána pěstí.

Když se mi jedna věc povede,
další dvě se schválně zkazí...
Pocit jistoty mám asi jako
když běháte po náměstí nazí.

A kdo za to pořád může?!
Že by moje osoba??
Asi to už bude pravda,
je tu i se smrtkou jistá podoba.

Jak tedy vyřešíme tento problém?
Přeci odstraněním příčiny...
Tak se budu muset rychle sbalit
a vyjet v jižní končiny.

V armádě bylo vždycky dobře
a moc se myslet nemusí.
Tak do Asie odjedu!
Plný nových iluzí...