Stárnutí?

Stále cosi moji rozervanou duši souží,
je to jak v děravých botách vyšlápnout louži.
Jak kdybych stále do čersvé rány sůl sypala,
je to jako kdybych srostlou kost znovu zlámala.
Stále mi něco chybí a trápí moji udusanou duši.
Nikdo nic nepozná, kromě mě nikdo nic netuší.
Jen v mé hlavě cosi hlodá a myšlenky utíkají,
má duše dobře ví, co rozum vědomě ji tají.
Postavena na nohy, znovu uzdravena,
však necítím se jako silná vzpurná žena.
Vzpomínky mě stále ženou jako proud loď na útes.
Snažím se jít proti vlnám však stále mívám stesk.
Chybí mi ta volnost mládí přitom stále mladá jsem,
už nemůžu plout lehce neřízenou lodí jen tak za nosem.
Cožpak stárnutí je plné pouhých zajímavých vzpomínek?
Cožpak nezažehne již nerozvážnosti plamínek?