Hlučně sněží

Vločky narážející do listí,

na stromech přeživajících,

jsou slyšet tichem města,

šimrají na tváři.

 

A pod bílou dekou,

ukrytá tajemství,

lidských smrtelníků,

do nebes vzhlížejících.

 

Oči přivřené,

s úsměvem na rtech,

romantika mě pohltila,

chybí už jen láskyplné...

 

A bílá slečna,

tančí pod žhnoucí lampou,

fungující jako lupa,

spatřuje zázraky zimy.

 

Pod nohy křupe sníh,

jako stádo statných hřebců,

připomíná mi ten zvuk,

na jednom sedí určitě on.

 

A v pokoji u topení,

sní o věcech venku,

o světě velkém,

tajemném a volajícím.