Pád

Svržena, padám střemhlav
volným pádem útrobami země.
Kolem černočerná tma,
jen záblesk světla ve mě.

Svými kořeny mne prostupuješ.
Proplétají se všemi orgány
až k samotnému nitru.
Jsi mému srdci a vyprahlým
rtům vláhou,
v pustém vesmíru
zářivou mléčnou dráhou.

Přesto klesám dál a klesám níž,
nikoli do říše divů,
každým metrem středu země blíž.
Plamínek naděje dohořívá,
postrádá nutnou obživu,
aby vedl mou cestu děsivou tmou
a mohl zůstat naživu.