E.T.

Vidíš mě dobře, 

mé oči svítí modře. 

Modrá barva mi lemuje oči, 

skoro jako červotoči.

To kvůli nim mi tečou slzy, 

snad odplavou brzy. 

 

Snad mi ty znamení z války

nenechaj žádný vrásky. 

Já bez srdce křičím hrůzou, 

oni za to můžou?

Kdo mi to srdce vyrval ven?

Byl to snad bílý den? 

Nebo zlý sen?

 

A co ty kapky krve, co ven tečou?

Co sebou nesou? Možná nic,

protože už je všechno pryč. 

Možná je to jeno krevní tekutina, 

co kape mi do klína. A možná nesou vše.

 

Všechno ze mě unáší, pocity bolesti emoce, 

který nemaj žádný proporce. 

Odnaší radost, smutek i naději, 

že všechno zkončí v posteli.

 

Jen ona jediná se neschovává do klína. 

Je vyrovnaná, svá. 

Černá jí dává odvahu bránit se a prát se. 

Bílou by mohla stát se. 

Bílá je však opak černé, 

vyrovnává ty strany temné. 

    Bez bílé ve mě nemůže být černá a naopak.

To by mě pak každý mohla nakopat. 

 

Pusa dokořán, 

jazyk co by všechno splál. 

A přesto mlčím dál.

Mlčení je mučení, 

mám pocit, že mě sestřelí. 

Střílí ostré náboje, 

skrz moje tělo bez boje.

 

Už nemá sílu je nemocný. 

 

Pusa k nemoci pomáhá, 

skoro nic mu nedává. 

Žaludek pak hlady křičí, 

už je pozdě, 

všechno se mu příčí. 

Svírá se a nadává, 

že mu chybí potrava. 

 

Já-mozek tě krmit nebudu, 

pusa se zavře. 

Co budeš dělat? Vím. 

Čekat dokať se nanajím.

Mezitím mě bude provázet tvůj nářek. 

 

A já jako pták poletím do oblak. 

V Paříži se zastavím, 

svoje narozeniny oslavím. 

Moje velká křídla mě nesou pryč jako nic.

 

Koukám na ty zrůdy dole. 

Jaká je tu jejich role?

Asi proto maj být tam dole. 

A já letím do vesmíru, 

kde budu ,, žít ve smíru.´´