Bez povzbuzení...

Najednou život ustrnul,
úplně se zastavil,
mé oči zvlhly,
slzy se zaplavil
ten výhled přímo vpřed.

Chtěl jsi jít dál,
chtěl jsi bojovat,
ovšem, ale v těchto podmínkách?
Co nepřísluší mi,
s ostatními hodovat

nad naším vítězstvím.

Cítím se pokořena, cítím se polapena

v centru nespravedlnosti života.
Chce se mi brečet, srdce mé brečí,
ach, Bože, kam poděl jsi se?
Důvěřovat a přitom slepě jít,
však někdy trní drásá kůži.
Chtěla jsem jenom tiše snít
a vyhrát tuhle divnou vůli.
Však vyhrává nade mnou ten zlý,
jenž drásá moje lidské srdce,
svět najednou zdá se mdlý,
všechno chutná tak trpce.
Jak chutnal mi život,
jak chutnaly mě krásy přírodního umění...
však...vytrácí se....bere živý dech...
mrtvola...děs....chabý sval...
noc...a den....končí den...
slza padá, světlo zhasíná, srdce usíná...