Zlato a zdechliny

V dálce cítím hnus a běs.
Nestvůra v slovech schovaná
rve jim ruce do želez,
co s láskou jsou prý kovaná.

Pole zdechlin, červi, smrad
a jinde chlapík v kostele
pravou žehnal, levou krad,
jak na duši, tak na těle.

Na mršinách měsíců
vystaví chrámy ze zlata
a ze zbylých tisíců
nadělá hloupá kůzlata.

V hubě cukr, v ruce bič,
ženou je vlci k modlitbě.
Není kudy utéct pryč.
A tohle mám mít v oblibě?

Odmítám to a ty věz:
dům, jak chce hezky stavěný,
v základech má smrt a děs
a skončí na troud spálený.