Tisíce nádechů, tisíce výdechů,
Miliony vzlyků, slz a povzdechů,
Slané kapky padají na trávník mytý karmínem,
Podivný kouř vstoupá kamenným komínem.
Nikde není obraz, jen holá chladná zeď,
Chceš-li se ještě zpovídat, udělej to teď,
Žádné dlouhé Otčenáš, jen krátké " odpusť nám,
nech nás, bože, vejít ve svůj nebeský chrám."
Dnes už dále nemusíme snášet žádné hoře.
Tvé děti mají na výběr, smrt u zdi či v komoře...?
Nádvoří je tiché a to ticho je smrtící,
Budou tihle stí nebo snad tisící?
hlasy náhle ožily, několik postav přichází,
Tři zůstanou stát u zdi, na rukou provazy,
Jeden z nich je stařec, obličej již mu zdobí vrásky,
Poslední je holčička s tmavými dlouhými vlásky.
Dojde až ke zdi, kde se na vojáka otočí.
S Nevinnou laskavostí mu pohlédne do očí,
Zeptá se zda se bůh smiluje nad ní,
Zda-li teď jako kdysi nad nimi On bdí,
voják však, s prstem na spoušti,
zasměje se, dí, že bůh židům neodpouští.
Nad bezesnou nocí zazněly výstřely.
A zněly ještě dlouho, i když vůbec znít neměly,
Vojáci v ohni pálí zkrvavené hávy,
Žluté hvězdy padají do mokré trávy.
Všechno teď ztichlo a bylo ticho jako kdysi,
Jen s větrem se tichý pláč matky jedné mísí.
Obloha jest temná- co temnota srdce,
Árijského muže, jež držel zbraň v ruce.
Setmělé nádvoří stále skrývá svůj taj,
kdo vstoupí, již nevyjde. Arbeit macht Frei.