PÁD

Vyprcháváš jako život
unavená v kapkách vosku
a tvůj maják
už dávno
ztratil z dohledu lodivod
když vlny samoty
unášejí tě jako loutku

marioneta hadrových citů
tančící na provázcích smrti
taková černošedá holubice
co bez křídel
a pod tíhou lásky
k zemi letí

pád z nebe
rovnou do náruče vlastních ostatků
srdce,duše,svobody
a do konečného poznání sama sebe
když na samotném začátku
ruce muže,náhody a neshody

upjatě obepínají
tvou nejasnou mysl
zkoušenou snad celým světem
když překážky a nástrahy
už nedávají žádný smysl
a tvá vnitřní krása
znova se stává nevinným dítětem.