Bílé pavučiny

Byl pozdní večer poslední sníh
a z větviček padají bílé nánosy,
pomalu rozpouští se do dlaní rýh,
jež opuštěné o trochu tepla prosí…

Lavička čeká na první pocestné
a cesta zas na jejich stopy,
já marně toužím po bolestném
a cítím, co ve mně zima tropí…

Z okna vidím jen bílou beznaděj,
s takovou se svišti brzy neprobudí,
koloušci křičí: zimo tak už to vzdej,
lesy nás do nohou příliš studí…

Zebe mě ta zima i pod peřinou,
kde srdce rodí růžovou pro červánky,
hledám marně se svou duší jinou
mezi lidmi křišťálové studánky…

Měsíc se na mě každou noc dívá
a do polštáře píše mi dopisy,
ať si o voňavých stéblech zpívám,
že život ne jen na lásce závisí…

Byl pozdní večer poslední sníh
a z nebe sypou tu bílou pavučinu,
pomalu chladí jednu z mých tíh,
jež po nocích sní o propleteném stínu…