Nekonečno

Nesnáším, když se na mě usmíváš,
v tu ránu jako když kudlu a její čepel otvíráš,
ryješ do rány, hezky hluboko,
i peklo by v tu chvíli vyměklo.

„Jen žádné slitování,
ať trpí a skučí,
děvka co naletěla,
to za to teď platí.“

„Své chyby přiznávám
na tebe však stále vzpomínám,
nemohu dále“,
krev stříká a kudla bodá,
do srdce jež ve dví rozpolceno jest,
neví, zda má ještě nějakou čest.

Prach života rozprášen,
popel ze srdce roztroušen,
nezbylo nic,
žádné strachy – však na tebe…dojde jednou taky…