Nad hlavou se mihotá polární záře,
ty nastavuješ jako vždy stativ,
a opět ten mrak okolo tvé tváře,
jako by ses nechtěla nikdy vrátit.
Zamilovaná do nekonečné pustiny,
jsi jak součástí přírody,
nevzrušují tě šelem hostiny,
ani odlesky arktické vody.
Ty už se necítíš být hostem,
ty už jsi zde zdomácněla,
nevidíš své lidi za mostem,
tvá láska víc už neuměla.
Já se však musím vrátit,
ač nemám kam a ani za kým,
Přec nechci zde život ztratit,
chci hledat lásku, to já vím.
Ale kde… ?