Život v Ghettu

Slova, psána rukou poutníka,
ve světě snů zapomenuta.
Poutníče, člověče, kde jsi byl?
Zánik jsi nezastavil.
Sny odumřelé jak v zimě květ,
za trnami růží, kovovými ostny je náš svět...

Vlny, námořníkem zdolané,
tříštějíc se o skaliska odporu.
Námořníku, člověče, kde jsi byl?
Svou loďku jsi potopil.
Oceán lží, nebezpečné vody má,
vrak však již klidně odpočívá...

Melodie, bardem zpívána,
symfonie mrazu, žáru, života.
Barde, člověče, kde jsi byl?
Zpěv života jsi prolomil.
Všední radosti ve smutku opěvovány,
jsou radostně ve smutku zpívány...

Příroda, matičkou zemí postavena,
nekonečným koloběhem prostoupena.
Matičko, člověče kde jsi byla?
Cirkulace se urychlila.
Žár v tělech plane rychle,
zpopelněn je na mohyle...

Duše, ďáblem uvězněna,
v okovech pekla uzamčena.
Ďáble, člověče kde jsi byl?
Hleď čím jsi se provinil!
V žaláři, v řetězech svázán tě proklínám,
marně se svobodou však počítám...

Měsíc, nocí odhalen,
září stále stejně, nevinen.
Noci, člověče, kde jsi byla?
Činy zlé jsi chránila?
Temnotou jsi zatemnila sluneční svit,
světlo života, náš lid...

Lidé, všichni stejně zrozeni,
i přesto někteří jsou povýšeni.
Člověče, kde jsi teď?
Hledám lidskou odpověď.
Připoután jsem, svázaný,
jen v duši jsem svobodný...
V těchto řádcích jsem svobodný navěky.
Člověče, nejsem jako ty...